Zážitky Káti z Rice Lake

Hlásím se po několika měsících znovu z Rice Lake. Právě skončilo jedno z nejkrásnějších období roku – Vánoce. Tady se tyto svátky velmi prožívají a rodiny větišnou neváhají cestovat přes polovinu Spojených Států, aby mohly být se svými milovanými. Stejně tak tomu bylo i v mé americké rodině. Jelikož host babička s host dědou bydlí v Severní Karolíně, opustili jsme školu už o jeden den dříve, než kdy začaly opravdové prázdniny a zahájili naši cestu.

 Byli jsme ubytovaní v nádherném horském městě v Tennessee jménem Gatlinburg. Je to také město, které bylo přimo ohroženo obrovskými požáry zuřícími zde během podzimu. Ihned druhý den po našem příjezdu jsme se rozjeli směr Severní Karolína, kde žijí prarodiče. Tam jsme strávili Štědrý den se vším všudy. Spoustou dárků, pravými extrakalorickými cukrovinkami a vánočními koledami. Pod stromečkem jsme všichni našli spoustu teplloučkých ponožek, kterými nás babička zásobila do krutého wisconského počasí a také jízdenku na polární express mířící na Severní pól. Následující dva dny jsme se pouze plnili vším sladkým, co nám přišlo pod ruce a nemohli jsme se vynadívat na americké pohádky.

 Ve středu jsme se vyzbrojeni pyžamy vydali vstříc vlaku slibujícímu cestu až za samotným Santou Clausem. Uvnitř vagónu jsme byli posilněni horkou čokoládou a sušenkou pocházející údajně z nejlepšího pekařství na Severním pólu. Jelikož jsem neznala všechny americké koledy, servírky ve vlaku ihned poznaly, že zřejmě nejsem místní a jakmile zjistily odkud pocházím, požádaly mě, abych zazpívala “Rolničky, rolničky” česky. Po pár slovech vůbec nevěděly v jaké části písně jsem, protože já a zpívání jaksi nejde do sebe. Chtěla jsem je ušetřit prasklých ušních bubínků, a proto jsem raději znovu skočila na americkou verzi “Jingle bells”, aby se i ostatní mohli přidat.

 Další den jsme s celou širokou rodinou jeli navštívit Dollywood – zábavní park založený Dolly Parton, velmi známou country zpěvačkou. Z dálky se zdá jako průměrný park, ale jakmile vstoupíte dovnitř, zjistíte, že se je velmi rozlehlý. Mojí vášní vždy byly a vždy budou jakékoliv horské dráhy. Dollywood vlastní čyři obří dráhy a několik menších, které jsou rozesety po celém parku. Již od rána jsem se nemohla dočkat pořádného adrenalinu a pro jistotu jsem si ke snídani místo několika balení mnou milovaných Pop Tarts raději dala pouze jeden muffin. Přece jen jsem chtěla předejít nehodě způsobenou mým otesánkovstvím, které se v Americe rozrostlo za hranice všeho monžného. Můj první sjezd se uskutečnil na dráze se jménem Thunderhead hlásající největší rychlost až 71mph (=114 km/h). Musím se přiznat, že během čekání ve frontě jsem cítila v žaludku zvláštní svírající pocit připravující mé tělo a všechny orgány na něco šíleného, čekajícího na mě jen pár okamžiků dopředu. Kárka nás pomalu vynesla na nejvyšší bod dráhy, já se stihla jen nadechnout a už jsme padali. Rychlost to byla šílená! Jelikož to ještě ke všem byla dřevěná dráha, tak se vše klepalo a i sebemenší skok jsem cítila na sedací části mého těla. Druhou dráhu jsem si vybrala spíše odpočinkovou a také takovou, aby na ni mohl můj šestiletý host bratránek. Poté jsme se šli najíst a uklidnit tak naše rozhoupané žaludky. Po vydatném obědě jsme si prošli pár stánků, nakoupili něco domů a pořídili velké množství fotek, abychom si všichni pamatovali tento den. Ve chvíli, když jsme cítili, že jsme se už připraveni na další sjezd, našli jsme si na mapě cestu k největší horské dráze v Dollywoodu. Mohu vám říci, že když jsem ji spatřila, tak mě mozek chvíli přemlouval, abych raději zůstala na zemi, v bezpečí. To už bych ale nebyla já, abych neudělala pravý opak toho, co mi říkal mozek. Sice jsme si museli počkat pětadvacet minut na to, než jsme se dostali na řadu, ale to byl ten nejmenší problém. Zavázala jsem si pevně boty, protože nohy nám volně visely ve vzduchu a vydala jsem se předstírajíc kuráž ke své sedačce. Provozovatelé nás pevně upevnili, popřáli nám zábavu a započali naši cestu. Při cestě nahoru jsme se se starším bratrancem dohodli, že si budeme povídat, abychom se nezbláznili strachy. Už v polovině jsme se ovšem přistihli, jak mluvíme naprosto o něčem nesmyslném jen abychom zaplnili čas, během něhož by bylo nutné dívat se dolů. Když jsme se objevili na vrcholu dráhy, nemohla jsem uvěřit, že jsme až tak vysoko! Byla to ta největší horská dráha, kterou jsem do té doby, kdy sjela. Směrem dolů jsme museli letět snad dva miliony kilometrů za hodinu, jelikož rychleji to už ani nešlo. Udělali jsme pak dvě smyčky, několik ostrých zatáček a byli znovu na začátku. Každopádně to byl parádní zážitek! Takže, pokud se chystáte do Severní Karolíný, určitě navštivte Dollywood a s prázdným žaludkem se vydejte na dráhu “Wild Eagle”.

Následující den jsme byli pozváni k host tatínkově mamince, která chtěla poznat, jakého nového obyvatele vlastně její syn má na rok v domě. Tato babička bydlí na menší farmě se svým manželem pocházejícím původně s Anglie a je to ta nejsladší dáma, kterou jsem kdy viděla. Ať už jste staří nebo mladí, vždy vás bude oslovovat “Honey, baby, darling, sweet” a dalšími podobnými zdrobnělinami. Během jednoho jediného dne u ní jsme se seznámili s více než polovinou vesnice, kde bydlí a ochutnali nehorázné množství koláčů upečených místními pekařkami.

 Silvestr jsme oslavili znovu u první babičky a dědy. Se sestrami jsme se dívaly v televizi na ohňostroj odehrávající se v New Yorku, abychom se po rušném týdnu udržely vzhůru. O půlnoci i v tamějším městě začalo pár lidí vypouštět rachejtle a zahájili tak nový rok.

I Vám přeji úspěšný Nový rok 2017, hodně zdraví, štěstí a mnoho krásných zažitků, díky nimž se právě následující rok stane nezapomenutelným.

Děkuji všem, kteří se podílí na tomto projektu umožňujícím studentům vyjet do USA a zažít tak na vlastní kůži, jaký je roční pobyt v jiné zemi!

Loučím se s Vámi a přeji nádherný den,

Kateřina Pecháčková, exchange student 2016/17