Tomáš Sourada v ústředním kole olympiády z Čj

Tomáš Sourada se na konci června zúčastnil ústředního kola olympiády v českém jazyce. Obsadil skvělé 8. místo. Jeho postřehy si můžete přečíst v následujícím článku. Tomáši, gratulujeme a děkujeme za vzornou reprezentaci školy.

Vendula Hovorková Hebrová

Pohádkové finále OČJ

Předmluva aneb pro ty, kdo finále nezažili

OČJ neboli Olympiáda v českém jazyce je předmětová soutěž, která probíhá každoročně téměř na všech školách ve formě školního kola. Z něj pak nejlepší dva účastníci v kategorii postoupí do okresního kola, kde se mohou pokusit umístit mezi prvními třemi účastníky, a tak se dostat do krajského kola. Tam už je konkurence z celého kraje a je těžké ji porazit, ale když má člověk štěstí, je to možné. Pokud se v krajském kole umístí na prvních dvou místech (tak je tomu ve druhé kategorii – tj. střední školy – , v první kategorii – tj. 8. a 9. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií – postupují první tři), postoupí do celorepublikového kola (tzv. finálete – v případě finále OČJ se slovo finále skloňuje podle vzoru kuře, ne podle moře, jak je tomu normálně). První tři kola probíhají jednoduchou formou: jsou rozdělena na dvě části, gramatickou a slohovou, na vypracování každé z nich  má soutěžící čas jednu hodinu. Oproti tomu óčéjácké finále trvá celý týden, je formou tábora a úlohy jsou zadávány postupně. Chatová osada Pohádka, ve které poslední roky finále probíhalo, poskytuje spoustu chatek pro čtyři osoby (v nichž může spát klidně míň osob), klubovnu, ve které je pěkné teplo (pro případ deštivého počasí či dopisování slohů dlouho do noci), hřiště pro plážový volejbal, ohniště, sprchy na žetony, záchody a samozřejmě to nejdůležitější – houpačky. Letos se finálete účastnilo 63 soutěžících, pět prskavek a několik chytrých porotců (zhruba šest, ale nejsem si tím počtem jistý; oni totiž jak jsou ti porotci chytří, tak někdy vydají svou moudrostí za dva lidi a člověk je pak těžko může spočítat). Soutěžící jsou podle krajů rozděleni do pěti PRacovních SKupin, neboli PRSKů, a každému PRSKu velí prskavka, tj. vedoucí. Ten poskytuje hlavně papíry, na které můžeme psát řešení, popřípadě malou radu ohledně toho, co na ty papíry napsat. Hlavně ale působí jako psychická podpora pro účastníky, kteří píšou slohy dlouho do noci. Letos na fináleti čekaly na každou kategorii (první i druhou) dva gramatické úkoly, dva slohové úkoly a jedno mluvní cvičení, postrach všech češtinářů. Mluvního projevu se všichni sice bojí, ale je to zcela neopodstatněné. Prskavka vás zavede do prázdné chatky, kde si přečtete téma mluveného projevu, máte tři minuty na to, abyste si něco připravili, a pak už můžete (resp. musíte) jít do chatky k porotě. Ta na vás samozřejmě již čeká, sedí kolem stolku, do jehož čela se posadíte, představíte se a můžete (resp. musíte) mluvit. Měli byste mluvit zhruba minutu a půl, po minutě vám jeden z porotců dá jemné znamení, že už se blíží konec vašeho projevu a vy ladně svůj projev ukončíte. Po celou dobu na vás porotci hledí a občas si něco zapíšou do svého notýsku. Jakmile domluvíte, čeká vás ten nejpříjemnější pocit – už to máte všechno za sebou. Jenže zanedlouho si uvědomíte, že úplně všechno vlastně za sebou nemáte, a jdete do chatky psát sloh. Témata na sloh bývají i na fináleti zadávána stylem, jakým se s nimi můžete setkat v předchozích kolech. Většinou je to nějaká věta, která ve vás vzbudí fantazii a inspiruje k psaní, jako například téma letošního krajského kola „Slova se nepočítají, ale váží“. Útvar může být libovolný, nebo když chce být porota opravdu tvrdá, může vás čekat třeba úvaha. Gramatické úkoly také nejsou nepodobné těm v předchozích kolech, akorát je třeba hlubšího zamyšlení se nad problémy morfologickými, stylovými, tvaroslovnými, lexikálními, pravopisnými či syntaktickými (ale nemusíte nutně vědět, co tato slova znamenají). Doba na vypracování každého z těchto čtyř úkolů může být různá, třeba den, dva dny, společné mají to, že termín odevzdání je před nějakým jídlem, které nedostanete, dokud úkol neodevzdáte (ale není řešením postit se, řešení stejně musíte odevzdat). Jeden den čeká soutěžící výlet, jindy krátké exkurze či zábavné hry, každodenní večerní zábavný program včetně scénky, noviny, shrnující události předešlého dne, a kdo má i při tom všem ještě čas, může si zahrát volejbal. Porota všechny vypracované úkoly ohodnotí, řekne k nim vlídné slovo, tj. svou představu o tom, jak by řešení mělo vypadat, a na konci finálete ocení prvních deset účastníků v každé kategorii. Ale jelikož vítězi jsou všichni účastníci finálete, ať už úkoly vypracovali jakkoliv, dostanou ostatní 11. místo (vyhodnocování je jenom kvůli MŠMT a dalším pořadatelům, kteří by na soutěž jinak nedali peníze).

 

Článek o fináleti

Porota říkala, že nemáme psát o tom, jak nevíme, co máme psát. A protože je porota moudrá a všemi milovaná, musíme ji poslouchat. A proto nebudu psát o tom, jak nevím, co psát, ale o tom, jak VÍM, co psát. Mám napsat něco o letošním fináleti, to vím.

Finále proběhlo tradičně v Bělé pod Bezdězem v doslova Pohádkovém prostředí – tak například Velký správce začaroval žetony (které jsou třeba, aby ve sprchách tekla voda) tak dokonale, že jsme se vlastně nemuseli sprchovat a ještě k tomu měli dobré odůvodnění.

Ale pojďme do Prahy. Když jsme se scházeli-sjížděli u autobusu, čím dál víc se mě zmocňoval pocit, že tu nikoho neznám. Samozřejmě, z loni jsem si pamatoval prskavky, ale co soutěžící? Naštěstí už v autobuse jsem objevil pár známých tváří a nakonec se ukázalo, že jich je tam docela hodně. Rychlostí blesku jsme samozřejmě utvářeli i nová přátelství (na to jsou všeobecné rozpaky v autobuse docela dobré) a do Bělé přijela parta lidí, kteří se už celkem znali. Ještě víc jsme se (psychicky i fyzicky) seznámili při večerních hrách (i když já osobně jsem spojení všech tváří se jmény nezvládl ani do konce týdne).

Všeobecné veselí by mohlo trvat věčně, nebýt úkolů (ovšem i z těch se nám nakonec podařilo dělat si absolutně-totálně-fakticky-normálně srandu, někteří dokonce psali podvrhy, tj. gramatické či slohové práce, které člověk vypracuje tak špatně, že zcela nevyhovují zadání, a většinou jsou dost vtipné). Některé z úkolů byly obzvlášť podlé (například úvaha Jak by měl vypadat lidský charakter), jiné zase velice podněcující – jako třeba ten absolutně-totálně-fakticky-normálně normální úkol I. kategorie nebo sloh Našel jsem ve sklepě… Je tolik možností, co můžete najít ve sklepě (mrtvolu, brambory, komendu z výletu), že je nikdy nikdo nemůže vyčerpat. Se všemi úkoly jsme se ovšem všichni znamenitě vypořádávali, a tak nám zbýval čas každou chvíli hrát volejbal, zlobit, vytvářet metadefinice a jiné meta-věci a taky filosofovat úplně nad čímkoliv (na to byl čas hlavně na výletě, kdy jsme někam šli a nevěděli kam).

Nejlepší na fináleti (tedy hned po nikdy nekončících přátelstvích) byl samozřejmě výdej Jindřiščina jídla (DÍKY, DÍKY, DÍKY!), který vyvrcholil poslední večer rautem. Ještě před rautem jsme měli možnost pobesedovat s básníkem Jiřím Žáčkem (a získat od něj autogramy).

Nejhorší věcí na fináleti je pochopitelně jeho závěr a loučení. Nemůže být nic smutnějšího. Jediné, co vám v tu chvíli pozvedá náladu, je vědomí té prchavé naděje, že se sem možná za rok dostanete znova.

Všem, co tam se mnou byli, tedy přeju, aby naděje umírala jako poslední (nebo spíš neumírala vůbec).

Závěrem chci říct, že letošní finále bylo Absolutně-totálně-fakticky-normálně skvělé!

Díky prskavkám a porotcům a ostatním organizátorům!

Tomáš Sourada