Sportovní kurz 2018

Druhý červnový týden se čtyřicet studentů druhých ročníků vydalo do Říček v O. h., kde je čekal sportovní kurz. Náplň byla poměrně pestrá – cyklistika, základy vodní turistiky, orientační běh, pěší turistika, lanový park, volejbal, nohejbal a stolní tenis. Více se již dozvíte v článku od Markéty Hofmanové, studentky 2. B.

Psalo se pondělí 11. června roku 2018. Osmá hodina ranní. Studenti 6.A a 2.B společně s paní Hermannovou, paní Dostálkovou a panem Tóthem pod vedením hlavního organizátora zájezdu, pana Koblížka, vyrazili ze školního dvora směr Říčky v Orlických horách. A tam to začalo. Pro mě jako shnilou existenci bez sebemenšího náznaku fyzičky to byl očistec, měla jsem pocit, že vypustím duši už na cestě z Kněžství do Kunvaldu… A když jsem nemohla ostatní okouzlit svými sportovními dovednostmi, učarovala jsem je alespoň svým batohem s největším zipem ve střední Evropě a blízkém okolí. Hvězdná konstelace naštěstí stála při nás (hlavně při mně) a všichni jsme dorazili bez ztrát na životech do cíle. Tam jsme zhltli oběd a byli rozděleni do šesti družstev, přičemž první tři rozehrála u chaty turnaj ve volejbale a ta zbylá se odebrala do lanového parku, načež se skupiny tak po dvou hodinách vystřídaly.

Po zdárně přežitém prvním dnu nás čekal v úterý další velký úkol: jet na kole z Říček do Pastvin, absolvovat plavbu na kánoích a pak opět na kole zpět. Lepší cyklisti si dopřáli delší trasu a na lodičkách se tak vystřídali s druhou skupinou, kde – pokud mi je známo – se nekonalo žádné převrácení lodi na rozdíl od předchozích ročníků. Nakonec všichni s pěknými zážitky z vody dorazili znaveni na chatu, kde se již psychicky připravovali na následující den.

Ve středu dopoledne se dohrávaly zbylé zápasy ve volejbale, po nichž, jak doufám, budu mít štěstí v lásce dostatek, a po obědě došlo na srdeční záležitost pana Koblížka. Orientační běh. Jím raději nazývaný „orientační závod“, dále pro zkrácení a lepší srozumění již jen „orienťák“. Byli jsme rozděleni do dvanácti tříčlenných týmů, které v intervalech tří minut vyrážely do terénu za honbou na kontroly. Těch bylo v okolí Říček rozmístěno celkem dvacet a limit na jejich získání tři hodiny. Nejlepší družstva dokonce získala deset a jedenáct kontrol. Večer se konalo vyhlášení jak orienťáku, tak i volejbalového turnaje, kde byli medailisté patřičně ohodnoceni.

Předposlední den zájezdu se nesl v duchu celodenních výletů. Skupinka odvážlivců, která ještě neměla onoho peklostroje zvaného cyklistické kolo plné zuby, vyjela vstříc dobrodružství s paní Dostálkovou a panem Tóthem. Většina účastníků v čele s paní Hermannovou a panem Koblížkem raději zvolila pěší výlet do Orlického Záhoří, kde jim bylo cestou zpátky po hřebeni ukázáno i to, oč pravděpodobně málokdo z nich stál (ano, moudří už vědí, mám na mysli ty úchvatné a líbezné močály a blátíčko). Po návratu na chatu se naskytla spousta možností, co dělat po večeři. Krom tradičních aktivit na hřišti či společenských her uvnitř byl nově i táborák. Páni učitelé byli tak laskaví, že nám dokonce nevídaně prodloužili večerku, a mně pomalu začínalo docházet, že zítra celý cyklisťák končí.

A opravdu. Přestože se to zprvu mohlo zdát nekonečné, výcvik se přehoupl do své finální fáze. Páteční ráno, po snídani balit a uklízet pokoje a dopoledne ještě nějaké to blbnutí u nohejbalu a ping pongu. Předtím, než nám byl naservírován poslední oběd, jsem se donutila k zamyšlení, co nám těch pět dní vůbec přineslo (krom rozbolavělých končetin a pozadí). Jeden nejmenovaný Ždan se stal hlavním dealerem… Ibalginu a Rennie, na které si vypěstoval závislost u cedulí se smějící Kuba Ježek, obě třídy si oblíbily velice chytlavé hity od skupiny Mucha a v neposlední řadě se nám nevyhnuly takové strašlivé nehody jako zlomení klíče v zámku u sprchy nebo přeskakování sítě a rozplácnutí na antuce, což mělo za následek zranění zápěstí (při nohejbale, to je, co?). Tak by se dalo pokračovat pomalu donekonečna, ale Vás jistě zajímá, zda jsme nakonec z Karosy dorazili v pořádku zpět do Žamberka. A ano, opravdu tomu tak bylo, sice se vyskytl menší karambol v podobě nepřítomnosti našich zavazadel, ale to se po nekonečných chvílích na parném slunci naštěstí vyřešilo.

A mně nyní nezbývá nic jiného, než uronit pár slziček, že nám cyklisťák skončil, protože ať už to byla sebevětší dřina, zábavy jsme si užili dozajista na několik století dopředu.