Lyžák prvních ročníků je úspěšně za námi!

Máme za sebou v pořadí druhý letošní lyžařský kurz. Následující řádky jsou z pera studentky 1. B Petry Martincové. Z jejího písemného projevu je více než zřejmé, že zejména vzpomínky na výlet na běžkách se jí nesmazatelně zapsaly do paměti. Což nás samozřejmě těší! Nicméně, úplně všemu zase nevěřte ;-).

      V týdnu od 13. do 17. března jsme my, třídy 5. A a 1. B, vyrazily společně s učiteli p. Koblížkem, Kopeckým, Vebrem a Tóthem do Říček v Orlických horách na lyžařský výcvik. Ubytováni jsme byli na fajnové chatě Karosa, kde nás tamější personál zásoboval každodenními snídaněmi, obědy i večeřemi a vůbec celkovým komfortem. Každé ráno nás na nohy dostávaly Natka s Áďou svými originálními budíčky. Jednou sáhly po hrncích a vařečkách, po druhé třeba po siréně. Naše rozbouřené nervy nakonec uklidnilo jejich přátelské “Dobréé rankóó! Vstáávááméé!”

      Každé dopoledne jsme strávili na svahu. Užívali jsme čerstvě urolbované a mírně umrzlé sjezdovky. Jezdilo se krásně, ale pády zatraceně bolely. Snowboarďáci trpěli na mokré a zmrzlé zadky od častého sezení na sjezdovce, lyžaře trápily bolavé nohy z velmi “pohodlných” přaskáčí. Úterní a čtvrteční odpoledne jsme strávili na běžkách. Jak se ukázalo, lišili jsme se nejen stářím běžek (byly mezi námi nejedny modely prastarých dřevěných běžek Artis, pyšnící se svým Made in Czechoslovakia, pak východoněmecké krasavice s československým vázáním a samozřejmě i všelijaké nové běžky), ale také i běžkařských umem. Jsou u nás totiž jak profíci, tak ti, co běžkují ojediněle, ale také i úplní začátečníci. Proto jsme byli v úterý rozděleni do několika skupin podle zdatnosti. Ti schopní si prosvištěli několikakilometrovou trasu, ti neschopní se ta “ďábelská prkýnka” učili alespoň ovládat. To ovšem neznamená, že se flákali! I ti ujeli několik náročných kilometrů. Všichni skončili příjemně zdrchaní. Ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká ve čtvrtek. Čtvrteční trasa byla více než zabijácky náročná. Šestnáct dlouhých kilometrů. Především stoupání. Zrádné krpály. Nekonečné a příkré krpály. Jen málokdy nás čekalo pohlazení v podobě kopečků dolů. Někteří z nás si doslova sáhli na dno. Výkřiky typu “budu brečet”, nebo dokonce “chce se mi zvracet” nebyly ničím výjimečným. Abychom netrpěli urputnou dehydratací, cpali jsme se horským sněhem. Statečně jsme bojovali. Všichni. Bez výjimky. Obzvláště pro začátečníky, a to mluvím z vlastní zkušenosti, to bylo něco jako boj o přežití. Když jsme uviděli vjezd na sjezdovku, tedy závěrečné klesání, polila nás vlna štěstí a radosti. Všichni jsme pociťovali vítězství. Nebyl nikdo, koho by kopce porazily, i když některým mnoho nechybělo. Všichni jsme to zvládli. A protože skibusy už kolem 18. hodiny dávno nejezdí, čekala nás závěrečná pěší cesta k chatě s běžkami na ramenou, zakončená sprchou a teplou večeří.

Jelikož ve středu je statisticky nejvíce úrazů, vyrazili jsme odpoledne na příjemnou procházku po okolí.

      Každý večer nám učitelé pouštěli krátký film o snowboardingu nebo lyžování. Jen úterní večer se malinko lišil, pan Vebr měl narozeniny. Proto jsme místo filmu zpívali “Jááárdáá máá narozeninyyy…“, no a pak koukali na film. V pátek ráno jsme naposledy zamávali sjezdovce a po obědě vyrazili domů. To, že lyžák se povedl, potvrdilo ticho po otázce pana Koblížka “Kdo se těší domů?”.

      Lyžařský výcvik jsme si moc užili. Naštěstí se nám nikdo nezranil, vyjma pár fialových prstů a bolavých kolen, které vždy statečně ošetřil Ibalgin Gel. Dovoluji si říct, že nebudu mluvit jen za sebe, když na závěr řeknu, že bychom si klidně dali lyžák znovu… bylo to prostě super!

Více fotek najdete na našem facebooku:

https://www.facebook.com/gyzamb/photos/pcb.1343185189069950/1343182619070207/?type=3&theater

https://www.facebook.com/gyzamb/photos/pcb.1342183409170128/1342169262504876/?type=3&theater